Být čechofil? Děkuji, nechci!

Polské Centrum pro výzkum veřejného mínění každoročně zkoumá vztah Poláků k jiným národům. Respondenti již několik let neochvějně trvají na tom, že jejich nejoblíbenější národy jsou dva sousední: Češi a Slováci. Jakmile jsou výsledky průzkumu zveřejněny, začnou mi volat čeští novináři a chtějí, abych jim vysvětlil, proč chovají Poláci největší sympatie právě k Čechům. Nechci české kolegy odbývat, a tak jsem se nad tím poctivě zamyslel. A už několik let pro ně mám stejnou odpověď. Zní takto: Poláci nemají rádi Čechy, ale svou představu o Češích. Myslím si, že totéž se týká i jiných národů, vůči nimž moji rodáci deklarují větší či menší sympatie, případně větší či menší nechuť. 

Češi se diví 

„Čechofilie je jev, který je typický pro Polsko, staví na pozitivních stereotypech; pojem čechofilie je používán spíše jako termín publicistický než jako termín vědecký,“ napsala ve své bakalářské práci Karolína Diatilová z Masarykovy univerzity. Její text nese titul Fenomén čechofilie v polské kultuře. 

Kromě práce Karolíny Diatilové o žádném výzkumu na toto téma nevím; nevím ani, zda se analýzou tohoto jevu zabýval i někdo další. Mám však své postřehy. Trvám na tom, že hlubší zájem Poláků o Česko (ale také Čechů o Polsko) je elitní jev omezený na nepříliš početnou skupinu lidí. 

Kdo je pro mě polský čechofil? Je to člověk, který nadšeně a nekriticky přijímá vše české. Nevykazuje žádné hluboké znalosti, zato se u něj můžeme setkat s kategorickými soudy a častým sklonem stavět to, co je polské, a to, co je české, do protikladu. To, co je české, je samozřejmě jednoznačně lepší a zajímavější. Názory čechofilů jsou také obvykle velmi vágní: Češi jsou veselý národ, dobře si poradili s „černoprdelníky“, tedy katolickou církví, jsou pragmatičtí, nevrtají se v historii, žijí dneškem atd., atd. 

Inu, jak se říká, u sousedů je tráva zelenější. 

Toto mé hodnocení vychází z vlastních zkušeností. Když v Polsku v roce 2010 vyšla moje kniha Pepíci (česky 2011, rozšířené vydání 2019), absolvoval jsem desítky autorských čtení a setkání se čtenáři. Hostitelé měli ve zvyku představovat mě jako „čechofila“. Vždy jsem to uváděl na pravou míru – a ze sálu jsem slyšel udivené a poněkud nespokojené mručení. Žertoval jsem, že gang čechofilů se zřejmě domníval, že jsem jedním z nich, že na autorském čtení bude veselo a že se dočkají potvrzení svých dojmů. A já jsem je zklamal. 

Takto hodnotím asi devadesát procent lidí, kteří se označují za „čechofily“. Díky Bohu však občas narážím také na lidi, kteří si tak neříkají, ale zato mají znalosti, a především jsou zvídaví a otevření vůči jinému pohledu na věc. To bylo a je potěšení, které zažívám dodnes, protože ačkoli teď na autorská čtení do Polska jezdím málokdy, tito lidé mi píšou na Facebooku; bývají to zajímavé, pro mě velmi přínosné rozhovory. 
 
Jak líčí Česko pastičky na polské dušičky? 

Základní důvod, proč Poláci se zájmem sledují dění u svých jižních sousedů, byla (a doufám, že i stále je) kultura. Je to i můj případ a případ mnoha mých rodáků. 

„Někteří čeští spisovatelé a režiséři dokážou vyprávět o velké historii prostřednictvím malých osudů obyčejných lidí. To je případ velikánů, jimiž jsem ke svému štěstí začal: Hrabala, Kundery, Škvoreckého nebo Oty Pavla. Vznešené sousedí s triviálním, politické se soukromým. Taková perspektiva se mi zdá mnohem lidštější než velká, epická freska. No, a pak je tu ironie a sebeironie a ten specifický smysl pro humor. Směs jemnosti a vulgarity, lyrismu a brutality, komiky a tragédie,“ říká Jerzy Marek, polonista z Bielska-Białé, spoluorganizátor nejlepšího festivalu české kultury v Polsku nazvaného Czuli barbarzyńcy – tedy Něžní barbaři. 

Marka okouzlil Bohumil Hrabal a jeho Ostře sledované vlaky. Každý Čech, jehož by tento člověk pozval k sobě domů, by jistě nevěřícně zíral na jeho sbírku knih, a určitě by pocítil hrdost, že kulturní dědictví jeho národa má takový význam pro někoho, kdo Čechem není. A knihovna Jerzyho Marka se nepřestává rozrůstat.  

Od konce druhé světové války v Polsku proběhlo několik vln zvýšeného zájmu o to, co se děje u sousedů. Pojem „čechofil“ se tehdy nepoužíval, ale mám dojem, že zájem byl hlubší a autentičtější. V 60. letech se díky politickému tání vyrojilo mnoho skvělých filmů i knih. O filmech se mluvilo po celém světě, a tak na ně svou pozornost zaměřili i Poláci. A bylo na co se dívat. Bylo i co číst, protože polští překladatelé nám zprostředkovali Hrabala, Škvoreckého, Pavla, Kunderu a další autory. Zatímco pak v Československu zuřila normalizace, my jsme mohli číst zakázané autory v polských překladech. A vydrželo to. Dokonce i v 80. letech, v době výjimečného stavu, tiskla polská opoziční nakladatelství Patočku, Havla, Kunderu… A nebyl to samizdat, jaký známe z Československa, tedy knihy opisované na psacím stroji, ale tiskařské stroje ukryté před Bezpečností, které produkovaly náklady v řádech desítek tisíc kusů, jež se (ilegálně) distribuovaly po celé zemi.  

Další vlna přišla s pádem komunismu. Naše vnímání sousedů rozhodně ovlivnila osobnost Václava Havla, člověka, který nezapadal do stereotypu Čecha, a také filmy tehdy mladých režisérů: Svěráka, Hřebejka, Slámy, Zelenky či Ondříčka. Polské diváky doslova okouzlily. O něco později dobyl Polsko Jaromír Nohavica. 

Zvláštní zmínku si zaslouží deník Gazeta Wyborzca. V některých letech se ho prodávalo i půl miliónu výtisků denně, víkendová vydání toto číslo dokonce překračovala. A co je nejdůležitější, bylo tu místo pro spoustu článků o Česku. Deník měl v Česku korespondenty, každý měsíc vycházela středoevropská příloha, kde jsme si mohli přečíst nejzajímavější články z Česka, Slovenska a Maďarska, rozhovory s osobnostmi ze světa politiky a kultury… a hlavně – v Gazetě tehdy pracoval Aleksander Kaczorowski. 

Podobně jako Jerzyho Marka, i Kaczorowského do Česka přivedl Bohumil Hrabal. Je také jedním z jeho překladatelů. Mnoho let v Gazetě vedl středoevropskou přílohu a dbal na její vysokou úroveň, ale pro mě bylo ještě důležitější, že se na stránkách listu každou chvíli objevovaly jeho eseje o pražských spisovatelích. V roce 2001 vyšly v knižní podobě pod názvem Praski elementarz (Pražský slabikář). Když hovořím se svými polskými vrstevníky, kteří se zajímají o Česko, shodujeme se, že to pro nás byla velice důležitá kniha. V Česku bohužel nikdy nevyšla. 

Když jsem v roce 2001 napsal svůj první text o Janu Masarykovi, poslal jsem ho právě Kaczorowskému a on mi okamžitě odepsal, že ho rádi otisknou. Text byl obsáhlý, měl pětadvacet stránek, dokonce i po zkrácení zabral více než polovinu speciální přílohy, protože k němu byly připojeny také skvělé fotky. Takové to byly časy. Gazeta mi dokonce i dobře zaplatila. Později se tu našlo místo i pro další moje texty, vždy dlouhé a ne zrovna jednoduché. 

Proč tohle možná až příliš dlouhé historické vysvětlení? Inu, abych došel do bodu, kdy se začal používat pojem „čechofil“, a zdůraznil, že tento fenomén v Polsku nespadl z nebe, ale že zájem o Česko tu existoval i dříve. 

Nová vlna 

Když na podzim minulého roku nakladatelství Czarne znovu vydalo mou knihu Pepíci, zorganizovalo na svém facebookovém profilu soutěž o knihy. Nebylo dokonce ani potřeba o Česku cokoli vědět, stačilo napsat, kdo má s Českem spojené jaké asociace. Dostal jsem za úkol vybrat vítěze. Dalo mi to práci, protože jsem nechtěl odměnit ty, kdo psali: pivo, Praha, hospoda, škodovka, lentilky, lyžování v Krkonoších a podobně. Všiml jsem si také značného množství příspěvků, které mě překvapily. Jejich autoři totiž vyznávali: „Pro mě je Česko Mariusz Szczygieł.“ 

Mariusz Szczygieł se stal vrchním polským čechofilem. Jeho zásluhy, pokud jde o rozpoutání vlny čechofilie v Polsku, jsou nezpochybnitelné. 

V roce 2006 vyšel jeho Gottland (česky 2007). Většinu textů, které tento soubor tvoří, jsme si předtím mohli přečíst v Gazetě Wyborczé. Kniha měla zasloužený úspěch, sklidila ceny v mnoha zemích a její autor se stal častým, velice častým hostem v polských médiích. O několik let později vydal další dvě knihy: Udělej si ráj (česky 2011) a Láska nebeská (česky 2012). 

„Chtěl jsem o své oblíbené zemi napsat knihu bez přílišného vypětí. Knihu, který by nemusela zrcadlit, objektivizovat, shrnovat. Jsem čechofil-lajdák, tahle kniha není kompetentní průvodce ani českou kulturou, ani Českem…“ napsal Szczygieł v předmluvě polského vydání Udělej si ráj. Zdá se mi, že jeho čtenáři těmto slovům nevěnovali pozornost. Během rozhovorů se mnou se čechofilové na tuto knihu opakovaně odvolávají; pokládají ji za jakousi bibli čechofilie a věci v ní popsané berou za nezpochybnitelné a pravdivé. 

Inu, autor nenese odpovědnost za to, jak čtenáři vnímají jeho knihu, zejména když je poctivě varoval; ale kromě knih tu máme ještě Szczygiełova vyjádření. Velmi rád zobecňuje a teoretizuje o tom, jací Češi jsou, jaká je česká národní povaha nebo jaký je rozdíl mezi českou a polskou kulturou. Jak prohlásil v pořadu Legendarna Kultura v roce 2014 (pokud rozumíte polsky, můžete si ho přehrát na YouTube): „Mám spoustu teorií o českých tématech, které s Čechy nekonzultuji, protože mě to nezajímá, já mám svoje teorie.“ 

Szczygieł má dar okouzlující osobnosti, autoritu skvělého reportéra, a dokonce i když zdůrazňuje, že si své teorie vytvořil pro vlastní potřebu a že jsou velmi subjektivní, nekritičtí čechofilové jeho slova hltají a pokládají je za zjevenou pravdu. Naopak výroky výrazných českých osobností, jako je režisér Petr Zelenka nebo spisovatelé Petra Hůlová a Petr Šabach, kteří se během návštěv Polska vyjadřují o české společnosti velmi kriticky, čechofilské kruhy v Polsku nejčastěji ignorují. A to je velmi charakteristické: pokud něco do naší představy o Česku nezapadá, nevšímáme si toho nebo to pokládáme za odchylku od normy. 

Vrchol epidemie čechofilie v Polsku už máme zjevně za sebou. To však neznamená, že by se nedělo nic. Kaczorowski pořád píše skvělé životopisy, po Hrabalovi představil Polákům Václava Havla a skvěle si poradil s osudy Oty Pavla. Vynikající práci odvádí také Teresa Drozda z Polského rozhlasu, která Polákům představuje českou hudbu. Janek Trzupek v Krakově už mnoho let pořádá projekce českých filmů a myslím, že jen málo rozených Čechů by se mu ve znalosti české kinematografie vyrovnalo. Vycházejí české knihy; zpravidla nejpopulárnější umění, tedy film, však poněkud upadl, a když už se v polských kinech nějaký titul objeví, do širší distribuce nepronikne a těžko mluvit o byť jen maličkém úspěchu. Pořád se vzpomíná na ty, které nadchly kdysi: Obecná škola, Kolja, Vratné lahve, Musíme si pomáhat, Pelíšky, Samotáři, Rok ďábla nebo Příběhy obyčejného šílenství, a když se kdekoli v Polsku pořádá akce spojená s Českem, právě tyto filmy se tam nejčastěji promítají. 

Tak co s tím? 

Síla polské čechofilie je jen zdánlivá, ačkoli to pozorovatelům z Česka může připadat jinak. Pokud se tím totiž začnou zabývat, narazí na internetové stránky, které provozují právě čechofilové. Nejvíc přesvědčivý je pro ně fakt, že Poláci píšou knihy o jejich zemi a že se zdá, že toho o Česku vědí mnohem víc než Češi o Polsku. Když Čechům vysvětluji, že Poláci píší také skvělé knihy o Albánii, Rusku, Rumunsku, kavkazských zemích, Africe nebo Uruguayi a že čtenáři o ně mají zájem, protože zvědavost, jak se žije v jiných zemích, existuje odjakživa, dívají se na mě poněkud nedůvěřivě. 

Tvrzení, že Poláci toho o Česku hodně vědí, podrobuji zkoušce téměř každý den. V Praze si na živobytí vydělávám jako průvodce. Provádím polské turisty. Ročně jich potkám několik tisíc. Nelze si nevšimnout jisté zákonitosti: čím jsou starší, tím více toho vědí. Znají Menzelovy a Formanovy filmy, vědí, kdo je Arabela, pamatují si seriály Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Chalupáři, O loupežníku Rumcajsovi, Krtek, Pat a Mat, slyšeli Helenu Vondráčkovou nebo Karla Gotta – to jsou jejich nejčastější asociace. Měli totiž možnost tohle všechno kdysi vidět v polské televizi. Lidé od čtyřiceti let výš obvykle vědí, kdo byl Václav Havel, což se o mých mladších rodácích říci nedá. Pro ně je Česko pole neorané. Nevědí doslova nic. 

Teď zobecňuji, výjimky samozřejmě existují. Ale těch, kdo vědí něco víc, nepotkám ani dvě desítky za rok. 

Uvedu ještě jiný příklad. Jistá významnější redakce si u mě před pár lety objednala článek o životě a tvorbě Karla Čapka. Napsal jsem ho, odeslal a o několik dní později mi zavolal redaktor a zeptal se, zda je nutné, aby byl text tak vážný. Bylo Čapkovo přátelství s Masarykem tak významné, abych mu věnoval hned několik odstavců? Odpověděl jsem, že podle mě je to velmi důležité a že bez toho lze těžko pochopit spisovatelovy postoje coby obhájce demokracie. Redaktor byl velmi zklamaný a řekl: „Nemůže to být tak vážný text, vždyť je to český spisovatel!“ Poslední dvě slova silně zdůraznil. Pochopil jsem, že čtenáři podle něj očekávají veselý, mnohem bezstarostnější článek. Text nikdy nevyšel.  

Je čechofilie v Polsku všeobecně rozšířená? Pochybuji o tom. Na nové filmy se davy do kin nehrnou. A knihy? V Polsku vychází kolem 30–40 knih českých autorů ročně (pro srovnání: podle údajů Svazu českých knihkupců a nakladatelů vyšlo v roce 2015 v Česku 146 knih polských autorů, o rok později jen 69, ale v roce 2017 jich bylo 100).  

„Osobně si myslím, že ačkoli se české literatuře v Polsku ve srovnání s překlady z jiných ‚malých‘ jazyků daří opravdu dobře, nikdy nebude v médiích komentována tak široce jako například literatura britská či americká. Neznamená to, že by česká literatura byla horší, zkrátka ta americká, britská či dokonce francouzská je pro média jaksi atraktivnější, stejně jako například americké filmy,“ vysvětluje Julia Różewicz, majitelka nakladatelství Afera, a dodává: „Úspěch zaznamenala třeba dětská trilogie Lichožrouti Pavla Šruta, tady pomohl i film, několikrát jsme už dotiskovali také Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové nebo třeba reportáž o Olze Hepnarové (i tady pomohl film). Dobře se prodávají knihy Petra Šabacha (například Hovno hoří – máme druhé vydání, dokonce pátý dotisk; Máslem dolů má tři dotisky), své věrné čtenáře a čtenářky si už našla i Petra Soukupová, brzy jí polsky vyjde čtvrtá kniha.“
Když Afera vydává nějakého českého autora, začíná od nákladu 1500–2000 kusů. Pokud se kniha uchytí, udělá se dotisk. Bylo by však těžké najít v posledních letech českou knihu, o níž se hodně mluvilo a která měla výrazný úspěch. 

Jak to tedy s tou polskou čechofilií je? 

Lepší je si s tím moc nedělat hlavu. Většinou je povrchní a prošpikovaná mýty. Já však vždy doufám, že takové nekritické počáteční nadšení se má kam vyvíjet, že se stane východiskem k tomu, aby čechofil zavrhl naivní představy, vzdal se snadných hodnocení a povrchních soudů a do české kultury, historie a umění se poctivě ponořil.

Z polského originálu přeložila Anna Plasová.