Magie umění / Umění magie, Hyenaz, PXS, Jakub Ra, Markéta Garai, Kateřina Konvalinová a Magičtí socialisté

Prolog 

Tak jako struna napjatá skrz esmeraldovou rybu při orgasmu 
jsem vaše ohnivá můrka. 
Mandragory. 
Gabardenie. 
Bukurešťský květ.

Umění versus společnost 

Vztah umění a magie je mou základní životní inspirací. Magie je staletími propracovaný duchovní směr, který má blízko k náboženství, je však zcela nedogmatický. Praktikujícímu umožňuje svobodně zacházet s jakýmikoliv aspekty duše. Je to určitý životní styl, který má u někoho rysy spirituality, u jiného se jedná čistě o praktické techniky, jak zpracovat traumata minulosti, ovládnout nitro (popřípadě ovlivňovat druhého) a volit si cestu vlastního života. Magie odkazuje k původu člověka a k mýtům. Magie v umění i v životě je práce s principem záměru a vůle, bez něhož by žádný umělec nic nevytvořil. U tvorby by nevytrval. Jeho tvorba by byla jen výkřikem do prázdna. V jistém smyslu lze tvrdit, že každý umělec je mág. Současné umění s magickými aspekty pracuje v hojné míře, ať už záměrně, či nezáměrně. 

Současná doba vykazuje známky surreality. V souběžných informacích se už nikdo nevyzná a člověk snadno ztrácí orientaci. Současný člověk není schopen rozeznat, jaké síly ovlivňují jeho život (nepřehledná politická situace, manipulativnost mediálních informací, reklamní fígle nadnárodních společností, konspirační teorie, klimatické změny atd.). Ve své nejistotě a dětinské naivitě nezralých emocí se současný člověk podobá neolitickému homo sapiens s jeho nábožným vztahem k přírodním živlům (jen místo toho pěstuje kult mediálně vytvořené celebrity či extremistický názorový postoj a plně podléhá předprogramovaným emocím, jako jsou sympatie, antipatie, strach nebo rychlé momentální uspokojení). Bezradný člověk je mnohdy odmalička veden tak, že nikdy nepozná svůj skutečný potenciál, a často během života ztrácí vlastní identitu ve prospěch zavedených společenských rolí (poslušný občan, obětavý rodič, úspěšný pracovník, dobrý spotřebitel). Stává se biorobotem, anonymním číslem v řadě. Sebe sama i druhé vnímá jako objekt. V umění se ale skrývá jistý druh osvícení, má potenciál měnit společnost ať už rituálně (např. formou performance nebo happeningu), formou přenosu (posunu reality) či nastavením zrcadla (sociální kritika). Schopnost snít, náhlá přítomnost nápadu je osvícením, jež prozařuje tíživou perspektivu dnešního světa, kde mezi lidmi a předměty už není zřetelný rozdíl. Umělec je psychopompos – průvodce duší. Má podobně vzrušující život jako mág, lupič, bůh Hermes nebo šelma, která číhá na svoji kořist v lese. Umělecké dílo může být osvobozením od pout tíživé reality a pro dnešního člověka velkou inspirací. Ve chvílích tvorby umělec často ustupuje od své osobnosti, stává se médiem, přijímá na sebe něco mnohem většího a podstatnějšího, než je on sám. Dobré umění překvapí i svého autora. Umění je proměnlivé, vše pohlcující i vše vytvářející, jako život. Umění je zrcadlem společnosti. Umělec se rovněž podílí na utváření vlastní mytologie, určitého vědomého či nevědomého kultu osobnosti, který mu dodává tu drzost i odvahu tvořit vlastní dílo v čase. Tento individuální mýtus však získává na síle teprve ve chvíli, když se prolne s nadosobním principem. Tvorba umělce či umělkyně se tak stává archetypem inspirujícím druhé. Teprve v tuto chvíli umělecké dílo získává sílu utvářet společnost.

Všechnu moc imaginaci! 

Rituál tvorby je pro současného umělce prostředkem, jak pohlédnout za hranici všeobecné manipulace. Situace připomíná zápletku filmu Futurologický kongres, kde všichni bohatí vypili ampulku vzácné tekutiny a stali se součástí kolektivní kreslené surrealistické halucinace (jsou šťastní a krásní jako filmové hvězdy), na jejíž odvrácené druhé straně je skutečný svět, kde zůstala těla halucinujících společně se spodní vrstvou nevyvolených chudých lidí, kteří tekutinu nevypili. Realita té odvrácené strany je odporná. Mezi bohatými a chudými zde není rozdíl. Všichni jsou zanedbaní, vypadají jako těžcí narkomané, bezdomovci pohybující se ve špinavých prostorách.

Fotograf Jakub Ra společně s teoretikem a performerem PXS tvrdí, že neexistuje věk ani gender. Čas vnímají jako prostor, popírají jeho linearitu, kterou považují za společenskou dohodu. Nejsilnější je podle nich imaginace. Vibrující myšlenka přetvářející realitu. Jejich performance jsou hluboce prožitkové, osobní, zahalené do vůní, dýmu, futuristického soundu, tmavě rudého světla, erotického bisexuálního náboje a spirituálních sdělení. Design, který tvoří, vzniká jako transformace psychických energií. Poslové z budoucnosti hovoří o pradávných principech. PXS a Jakub Ra jsou archeologové duše. 
https://pxssagat.tumblr.com
https://www.instagram.com/jakubra/

Můj pasák je můj galerista 

Velmi merkuriánsky působí projekt Markéty Garai, která uspořádala výstavu současného umění v posteli svého pronajatého pokoje v bordelu v holešovické tržnici. Garai zde dokonale využila svých zkušeností z pornoprůmyslu. Riskovala na všech frontách, aby propojila dva nepropojitelné světy a vytvořila neznámou realitu.

Prostitutky byly od pradávna múzami umělců, zde je ale prostitutka zároveň umělkyní i kurátorkou netradiční výstavy, a to přímo v bordelové posteli. Garai nalézá paralely mezi uměleckým provozem a provozem bordelu. Ve smlouvě prý měla napsáno, že je umělkyně a že v posteli bude provozovat uměleckou performanci, čímž byl ovšem míněn sexuální akt za peníze. Vstupné do pokoje stálo diváky kolem 300 Kč a místní pasáci a prostitutky se divili, kolik má Garai zákazníků a zákaznic. Pokoj byl téměř plný lidí, když celá situace praskla. Z výstavy existuje jen krátký záznam, ale událost je to legendární.
https://marketagarai.tumblr.com

Glitry naděje v dystopické krajině 

„Proti rozpadu světa stavíme Magii. Magie je věda obyčejných lidí. Magie je každodennost.“ 
Darina Alster společně s PXS, citát z textu k výstavě Tension X

Po rituálu Magického socialismu jsem byla ještě dlouho v transu. Na zahradě pražské AVU seděli lidé u ohně. Přistoupila ke mně trojice lidí, kteří byli oholeni od hlavy až k patě, mezi očima, na hrudi a na pupku se jim blýskaly medailonky s božíma očima. Byli celý lesklí, zlatostříbrní. Bez zbytečných slov se mnou usedli ke stolu, sdíleli prožitek situace. Nebylo potřeba nic vysvětlovat, stačilo spolu jen být. Jednalo se o berlínskou performerskou skupinu Hyenaz, kteří sami sebe definují jako transgender humanoidy, hyeny pohybující se na okrajích apokalypsy, budující nová těla a identity z odpadů společnosti.

Okraje apokalypsy, zbytky společnosti… Kde se nalézá taková krajina? Ve střední Evropě zatím ne, ale Blízký východ by mohl z takové apokalypsy tisknout pohlednice. Zvlášť poklady syrské architektury, památky pradávné kultury demolované na prach. Všeobecně živený strach z terorismu a odpor k uprchlíkům jdoucí ruku v ruce s byznysem, dodávky zbraní tzv. Islámskému státu. Válka a lidské utrpení jako vydařený obchod. Umění v tomto kontextu působí jako modlitba, která navrací věcem jejich význam, znovu splétá vzájemné vztahy mezi lidmi.
https://hyenaz.com

Znovunalezené emoce

Projekt Baby don´t hurt me Kateřiny Konvalinové si vytyčil za cíl redefinovat pojem láska a stanovit nový kontext, jehož prostřednictvím mu můžeme rozumět. Vychází z odmítání instrumentalizace lásky v rámci pozdního kapitalismu a tržně-ekonomické logiky aplikované na vztah mezi Dvěma, na vztahy v rámci komunity i na vztahy mezi komunitami. Za pomoci politické dimenze lásky a ‚znovu-vynalezení‘ utopické představy chce znovu splést, zapříst a utkat rozpadající se tkanivo vzájemnosti v současné atomizované společnosti, která pod náporem individualismu nevnímá sebe samu jako společenství, nýbrž jako prostý souhrn jedinců.

Tvorba Konvalinové je novou nadosobní formou umění. To zde vystupuje z uzavřené komunity uměleckého provozu, z estetického posuzování kvality díla. Vylévá se ven a zaplavuje život, bere si zpět životní hodnoty a navrací je do lidského života. Ego umělce najednou není tak důležité. Kateřina si přizvala na pomoc kolegy z různých oborů a společně řeší téma socializace lásky. Vznikla skutečná sdílená magie společenství, pravý opak společenské atomizace. Sdílená situace vytváří společný prožitek. Láska se zde stává obnovujícím principem. 
https://howtosocializelove.tumblr.com/

Motor Lásky

Hvězdy, kameny, rostliny, zvířata, lidé – veškerý život je propojený. 
Hvězdy, kameny, rostliny, zvířata, lidé – veškerý život je posvátný. 
Úryvek z manifestu Magického socialismu

Nebát se milovat, nebát se snít. Nebát se být velkorysý v tvorbě i v lásce. Nejhlubší transformace člověk dosahuje překročením sebe sama právě v rámci společenství. Co získáme zahozením vlastního ega ve prospěch celku? Sílu i moudrost kolektivu. Slabosti, které se marně snažíme celé roky překročit, najednou překročíme snadno, lze je kultivovat, protože nám pomohly vlastnosti a zkušenosti dalších členů společenství (viz seriál sester Wachovských Sense 8). V lásce k partnerovi člověk zažije prvotní slastné rozpuštění, podobně jako v lásce k dětem. Ale teprve ve chvíli, když cítí sílu komunity, lze zakusit absolutní nadosobní sílu. Feministická hnutí současnosti se zabývají emocemi. Dávají jim význam a už bylo načase, neboť jinak bychom nenahlédli, jak moc jsme objektivováni a zmanipulováni k bezcitnosti. Od malička jsme vedeni ke strachu a naše emoce jsou redukovány na okamžité uspokojení primárních tužeb. 

Nové živé umění pálí. Je velmi osobní a citové. Znovunalézání hodnot je totiž skutečně vzrušující. Emoce jsou politikum. Divák je objektem i spolutvůrcem díla. Umělec je zde především člověk. Orgasmus psychický nebo fyzický v sobě skrývá moudrost věků. Čistý orgasmus je nehasnoucí plamen i nevysychající pramen energie člověka. Je známo, že energie orgasmu je exaktně měřitelná a plně využitelná. Zbývá otázka: jak člověk s nově nabytou energií Lásky naloží?

Epilog 

Jsem planoucím praporem, 
celá moje bytost je message.
Medium is the message.
Love is the law.
Love under will.

Oba úryvky jsou z básně inspirované Fernando Arrabalem