RP uvádí: Alter Inertia

***

kostnaté svícny podlity stínem tmy
tváře bez tuku plné spáleného stínu svítí jako neony
chléb a voda k potravě 
hoří smrt odstíny lásky kosti točí v mlýnku 
na prach 
pec v těle jsou vlastně 

ledové kostky 
ve sklenici whiskey 
fáze samoty spící zaživa pod tunami nádechů
zakryt hřebíkovou bavlnou
v rakvi s deseti litry kyslíku kopu do střechy 
čekám na zvuk rýče  
a plechové konvice 
zalévají květiny modrým benzínem 

byl ještě dítě hráli jsme si spolu na hřišti 
oči mi padají do tmy 
její oči zas a znovu azurové růže jako skvrny nafty  
ještě není můj čas ale tyhle tepny už žádná švadlena nesešije
sedím vedle našich duchů 
podpaluji bavlněnou přízi v koloseu vosku 
spálili jsme spolu tolik vanilky tolik stromů 
tady jsem tě poprvé políbil
skrze kov ve tvém rtu políbil kov 
ve tvých zubech

studíš 
venku tak teplo
schne i voda 
vzal jsem si tě už se mi nikdy nevrátíš
mrtvé zvíře ušito precizně s rukávy
navrženo pro komplimenty 
jedeme z ipáku zvracíš na mě červené víno a léky  
později jsi mě nechala spát ve tvém objetí 
jako děťátko

nikdy jsem tu naši bundu neopral 
mé slzy 
mě utápí 
v utvrzení 
že jsi stále tu

***

včera ji vidím 
a nemohu s tím přestat 
před očima mám mlhu 
ústa nemohou dostat vlhkosti
mlží se mi hodinky a čas vane ve větru 
pozpátku
sedíme ve skautském institutu a potom na střídačce 
teprve se to stane 
neustále přemýšlím levou hemisférou 
proč jsem tam ten den šel 
jak dlouho tam asi musela být takhle sama 
kéž bych ji nalezl noc předtím tancovat mezi koňmi
ale to už sedím na balkoně daleko od ní 
a neustále se snažím dostat do životů do kterých nepatřím 
sleduji dvě dívky milující se za hranice chápání
minimálně čtyřicet minut ji nemohla přestat hladit 
její dlaně a polibky byly revoluční jako vyvěšené portréty Che Guevary

***

hlavně se 
drž se
dět ve sprše jako člověk vzpřímený 
u spánku na mysli kulomet stojim upažen 
na hlavě 
květiny a v očích bílé noci
nastěnko proč jsi mu dala svou duši 
miloval bych tě i kdybych 

do hlavně hledím jako do teleskopu čeká mě v ní naděje
někdy přemýšlím nad umíráním nad 
vyschnutím srdce 
bezhlavě když si vzpomenu
že mám schopnost vlohy dokázat si své 
jsem již pouhý fragment své zlomenosti
usazen v pozici pozorovatele nekonečné dočasnosti 
pamatuješ si něco předčasem
když jsme spolu umírali v den nezávislosti

říkala jsi že tě nezajímá nic více než tento 
moment vzniknutí konce 
ale já nevím kolikátý život už tě nemohu najít
lásku k druhému
která by trvala déle než oxytocinová stopa zoufalství 
z krku kříž dolu ty bojíš se smrti do očí 
mi pláčeš pravdu 
celý tenhle 
čas 
od momentu kdy mi na kopci mrzly prsty mezitím
co jsi tancovala s květinami 
se sluncem zakrytá měsíční šedi 
sedí se mi zle s myšlenkou přemýšlím 
měsíce jak ti nelhat pokaždé co tě vidím 
mám strach že tě uvidím naposledy