RP uvádí: Josef Olt

Štěpánka

Dneska je mi dobře. A přemýšlím proč. Ještě večer jsem cítila něco v krku, bála jsem se, že jsem nemocná, ale ráno jsem se probudila a nic. Až jsem se snažila ten knedlík znovu objevit, aby to dávalo smysl. Možná to má souvislost s tím, že konečně dneska ráno sundali z vnitrobloku ty zbytky lešení. Jasně, celý dům je po opravě ošklivější, ta barva se k němu ani k ničemu v okolí podle mě vůbec nehodí, ale alespoň je to zas dům, nikoli hemžící se mraveniště, kde nikdy nevím, kdo se na mě dívá. Nemám to na sobě ráda, ale nedělá mi problém zvyknout si na nové věci. Určitě si zvyknu i na tu novou barvu i na to, že se již nebudu moci dívat na ty staré oprýskaniny. 

Možná je mi dobře, protože měl David dneska zvláštně dobrou náladu. Poslední dobou to s ním nebylo jednoduché, celé se mu to nevyvíjelo směrem, kterým by chtěl. Jsem ráda, že už toho nemusím být součástí. Dlouho jsme ráno jenom leželi a blábolili vědomé nesmysly, abychom mohli navzájem poslouchat své hlasy. Myslím... vím, že on takto zamlouvá provinilost z toho, že jsme spolu už skoro rok nespali. Mně to nevadí, ale nechci aby to věděl. Mám ráda, když si se mnou povídá, ačkoli vím, že to dělá často schválně, protože hraje o čas, aby se nemusel věnovat důležitějším věcem, které chce a zároveň tolik nechce řešit. 

Hrozně ráda bych si o sobě myslela, že mě zajímá jeho poslední film. Dělá na něm dva roky a celou tu dobu o něm odmítá mluvit. A já jsem takto spokojená, protože mě... prostě nezajímá. Je ošklivé vidět to napsané takto napevno. Doposud jsem si to úplně jistě nemyslela, ale teď, když to vidím napsané inkoustem na papíře, tak je z toho pravda.

Dnes ráno jsem se v posteli rozhodla, že vejdu pod auto. Do ložnice svítilo ostré ranní světlo, na které jsem si odvykla, jak tu bylo dlouho to lešení. Ale stejně, tolik světla takto brzy po ránu už na začátku března? David byl nějakou dobu pryč. Pruh slunečního světla končil přesně na mých kotnících. Byla jsem bosa, topení u nás šlo vždycky naplno. Bavilo mě se na ty nohy dívat a otáčet je sem a zase tam. Sledovala jsem, jak se lem světla přizpůsobuje pohybujícím se kotníkům. Když jsem pak vyšla ven, překvapilo mě to rozjařené veselí mnoha kolemjdoucích. Byl začátek března a oni měli v rukou kelímky s chlazenými nápoji, krátké rukávy a dobrou náladu. Mezi nimi pobíhaly malé děti, stále v zimních bundách, ale rodiče jim dovolili alespoň si je rozepnout, takže po nich ty těžké látkové vaky neobratně vlály. 

Nebyla jsem rozhodnuta, na které ulici vejdu pod auto, říkala jsem si, že prostě půjdu a to místo se najde samo. Ti lidé všude to kazili, bylo jich moc a jejich pohyb byl nepředvídatelný. Já přitom chtěla, aby to byl můj moment. Řidiče jsem nikdy nevnímala. Auta jsem vždy považovala za anonymní kusy plechu.

Štvala mě šála, kterou jsem si na sebe vzala. Příhodně k tomu ročnímu období, sakra! Říkala jsem si, že si ji nemá cenu sundavat, když za chvíli budu mezi koly, ale čas utíkal a utíkal a nic se nenabízelo. Možná tento přechod? Ne, na přechodu jsou zvyklí zastavit. Jinde bylo také dobré místo, ale tam se zase blbě protahovalo mezi zaparkovanými auty. Tam bych nestihla vyběhnout tou správnou rychlostí.

Bylo mi horko, ale po cestě ulicemi, které tak dobře znám, mě začalo najednou bavit číst si veškeré cedule, nápisy, popisy u bust mužů na fasádách domů, pozlacené dlaždice před vchody baráků, odkud byly deportováni lidé. Jedna čínská restaurace měla stále na svém svítícím poutači předvolbu telefonního čísla 0602. Když jsem se po půl druhé hodině vrátila domů, měla jsem hlad, protože jsem se zapomněla nasnídat.

S Davidem jsme seděli dopoledne venku v kavárně. Přitom byl pořád začátek března! Bolelo mě břicho, v noci jsem to dostala, takže jsem si pořád poposedávala, posouvala věci na stole a těkala očima. David si připaloval jednu cigaretu od druhé, což jsem mu úplně nevěřila, že je nutné, protože normálně moc nekouří, ledaže je opilý. Povídal mi o svém filmu. Říkal mi, co už běží, co se nestíhá, na co čekají a mě to v tichosti bavilo poslouchat hlavně kvůli tomu, že mi nikdy vlastně neřekl o čem to je. Myslím, že to neřekl naschvál, protože ví, že to by byla jediná věc, ke které bych se mohla vyjádřit. U svého předchozího filmu, během jehož natáčení jsme se seznámili a se kterým se proslavil (svým způsobem), mi nakonec ukazoval jednu postavu a říkal, že na ní aplikoval moje manýry. Řekla jsem mu: „Tvoje bába má manýry.“ 

Několik lidí, co procházelo kolem, ho pozdravilo, mě nikdo. Ale mně je to jedno. Mrzelo mě, že jsem si nemohla dát po ránu mimózu, kterou ta situace tolik vyžadovala. Trápilo mě to břicho. Věděla jsem ale, že si jí dlužím. 

Jedna z věcí, která mě těšila během každého dne, byly činy obyčejné lidské slušnosti, které ačkoli byly samozřejmé, tak za ně byli všichni vděční. Usmívali se, opakovaně děkovali a hezky gestikulovali. Několikrát jsem slyšela staršího člověka, jak říká: „Tohle už se dneska moc nevidí,“ přitom já to viděla několikrát týdně. Trochu si myslím, že to říkají naschvál, protože se to od starších lidí očekává. Ha.

Když jsem se probudila včera ráno, potom co jsme byli s Davidem na klauzurách, nejdříve jsem nepoznala, že jsem doma. Byla jsem ještě opilá, ale i bez toho bylo všechno zvláštně off. Vystrčila jsem jedno oko a kus nohy z pod deky. Venku svítilo slunce, ale jeho lem nepřekrýval moje chodidlo jako předtím. Otáčela jsem jím, jako bych ho chtěla přičarovat. Něco mě náhle udeřilo. Strašná, svírající úzkost. Vymrštila jsem se z postele, odhodila deku, ale podlomila se mi kolena a dost bolavě jsem si sedla na zadek. Davida, o kterém jsem takto zjistila, že leží vedle, to probudilo, rychle vstal a okamžitě ke mně docupital po kolenou, aby mě objal. Chvíli trvalo, než jsem chytila dech a lehce povolila sevření jako signál, že mě může již pustit, pokud chce. Pustil. Pak vzal moje dlaně do dlaní, dokud se mi nepodařilo uvolnit prsty a spojit ruce k sobě. 

Podívala jsem se přes jeho hlavu na okno nad naší matrací. Světlo z něj nepřicházelo, jak jsem očekávala, nejen proto, že již nebylo ráno a slunce tak viselo o dost výše, než jsem zvyklá, ale také proto, že přes okno byla nalepená z kartonu vystřižená velká, detailní kresba velryby, která byla roztažená po celé jeho šíři. Byla břichem nahoru. Vzhůru nohama. David si všiml mého pohledu a podíval se pomalu tam, kam jsem se dívala já. „Asi blbý místo, co?“ zeptal se. V hlase měl uklidňující pobavenost. Jak já ho mám v tato opilá rána ráda. Na chvíli zapomene na všechno, co mu normálně odvádí pozornost a prostě je. Časem se pak rozežvatlá a vrátí se ke svému opatrnému, roztěkanému já. I to mám trochu ráda. Svým způsobem. Ale ty brzké ranní momenty jsou ty, ve kterých mi rozumí. Nejspíš proto, že se nesnaží o mně přemýšlet. „Proč je vzhůru nohama?“ zeptala jsem se. Na chvíli zaváhal. „Protože spinká.“ Pomalu se mi srovnal dech, ale stejně ze mě vyšlo usoplené škytnutí, za které jsem se zastyděla. Jasně, že nespinká, vrátili jsme se včera tak opilí, že potom, co jsem crashla, David si chtěl vystavit svou uměleckou krádež, na kterou byl tak pyšný, na co nejviditelnější místo a nevšiml si, že to lepí naopak. Pořád mu byl z dechu cítit alkohol a jeho tělo vonělo potem. „Velryby spí svisle, s čumákama nahoru.“ „Hm, ale tahle to konečně pochopila a lehla si pohodlně na záda.“ Jasně, na všechno odpověď. „A krom toho, by se sem nikam na výšku nevešla.“ 

Jednoho dne jsem jela vlakem za rodičema na venkov. Nastoupila jsem na Hlavním nádraží a pak byly ještě dvě zastávky ve městě, než se vlak vydal za jeho humna. O několik sedadel přede mnou seděla holka s klukem a jejich malý děti. Hezký lidi. Takový, co se potkali někde na malym fesťáku, koncertu, demonstraci či při dobrovolnické činnosti. Dětem nemohlo být přes pět let. Sbalené měli dvě velké krosny. Všimla jsem si jich až na první zastávce, kde se k mému překvapení už zvedali. On něco těm dětem trpělivě vysvětloval a jí se snažil nasadit na záda jeden z batohů. Ona úpěnlivě plakala. Ruce, které protahovala popruhama batohu, měly zkroucená zápěstí. Bála jsem se, že až se na ní zavěsí celá jeho váha, tak jí povalí. Automaticky jsem přemýšlela, v čem je její smutek jeho vina, ale zdálo se mi, že on dělá všechno správně. I když to byl takový nekňuba s rozevlátýma rukama a unaveným pohledem. Děti nevěděly, co se děje, když vystupovaly z vlaku. Jeho důvody jsem neznala, ale tomu pláči jsem rozumněla. 

Moc se mi už nechce žít, ale těžko se mi hledá důvod nežít. Nevidím ve věcech smysl, ale stále mě baví napravovat zbytečné, jednotlivé nesprávnosti. Z toho pak mám na chvilku radost. A pak den skončí a začíná jiný. S novými nepravostmi. Není to deprese, protože mě to nezbavuje energie. Je to smutek. Nedokážu ho vysvětlit, není to něco, co by jednoho dne přišlo, aby mi to ubližovalo. Vždycky to tam prostě bylo. Ani nemůžu říct, že bych to v sobě mít nechtěla. Nevím. Dneska jsem byla doma sama, tak jsem odlepila „spící“ velrybu od okna a zavěsila ji za kabel na stropě, co vede ke světlu. Teď spí, jak má. Pro dnešek je všechno v pořádku. Nepravost napravena. 

Člověk by měl žít s vědomím, že alespoň jednou za život rozesmál Boha. A Bůh se definitivně musel rozesmát, když viděl moji křeč v obličeji, jak mě na klauzurách David seznámil s Ester. Ester je herečka. Ester je píča. Nevím jistě, jestli s Davidem spí, ale rozhodla jsem se, že ano. Má veškeré atributy toho „ani nevím jak se to stalo“. Všechno ji zajímá. Cokoli co děláš, je skvělý. I když nic neděláš, tak je to skvělý. Nenávidím to klišé, ve kterém ona je Ester a já jsem Štěpánka. „Jé, to je tak krásný jméno. Moje prababička…“ Běž do prdele. Běž do prdele. Běž do prdele. V očích měla vyčerpání a malý smutek. Voněla jako purpura. 

Ve svých snech se nořím do křivolakých uliček starého města. Vždycky jsem tam sama, ale nikdy osamělá. Zdi jsou oprýskané a odlepují se z nich kusy omítky. Za každým rohem jsou buď krátké, nebo až příliš dlouhé schody. Po těch se ve snu nikdy nevydám. Jednou jsem takto ve spánku potkala na železničním mostě dívku, co seděla opřená o zábradlí, s hlavou mezi koleny a byla tak nešťastná, že plakala. V tom snu jsem si říkala, že plakat je možná to, co teď potřebuje. A tak jsem kolem ní jen prošla. Možná jsem maličko zpomalila krok. Po probuzení a vlastně i doteď mě mrzí, že jsem se jí nezeptala, co se děje. Co se jí stalo. Pořád doufám, že až o ní budu příště snít, tak to napravím. Zeptám se jí, jak se má, co jí trápí. 

Mám horečku už několik dní. Padám do snů a zase zpátky. David přerušil práci na filmu, protože se o mě bojí. Propojují se mi jejich zápletky, jsem ulepená a jediným pojivem mezi dny je neustávající klapání klávesnice. David sedí vedle, opřený o zeď a permanentně něco datluje. „Co pořád píšeš?“ ptám se s pusou schovanou za dekou. Pokrčil rameny v gestu falešné skromnosti. „Ještě si nejsem úplně jistý, ale chtěl bych napsat něco, co má opravdový konec. Něco, co skončí, nikoli přestane.“ Horečka mi dovoluje říkat věci. „Jsem tam já?“ „Úplně celá ne, ale nějaké tvoje manýry.“ Zasmála jsem se. On se zasmál. Často mám pocit, že čím je mi hůře, tím je mu lépe. Podlaha pod námi měla šedomodrý odstín, jaký mají rána ještě předtím, než vyjde slunce. Velryba zavěšená za strop spokojeně odpočívala. Tak jak má. Pomalu jsem posouvala ruku po podlaze k Davidovi, než si jí všiml. Pohladil ji. Pak si ji vzal do dlaně a podíval se na mě.