RP uvádí: Amálie Přílučíková

***
tělo jako bitevní pole
zemina zkypřená krví
rozbombardovaná, natržená, zanícená
nestoudné zacházení artilerie 
s prostředím, tak panensky čistým
teď zkurvenými sbíhajícími se destičkami
poté, co to už i míza vzdala 
škára bzučí pod povrchem
vyrvat její kořeny
zničit, zničit, zničit 
veškeré zárodky plevele, zárodky krásy 
bojovat na půdě neorané
neopečovávané 
značně přepracované
jen pro ten intenzivní prožitek bolesti
z ulepených prstů
trhavých pohybů 
a řinoucího se hnisu 
až i ten to vzdá, to teprve bude
zbyde jen povlak a ten je nic 
nic než poslední naděje mizící v dáli
poslední rozloučení zkoušeného osudem
jinak to nejde
nic neměním

***
očarovaná záhyby tvé přístupnosti
nikomu jsem nebyla tak blízko
obzvlášť v těchto hodinách
kdy obvykle spím
jako dítě u matky
pokroucená, ale téměř šťastná
zatímco ty dobýváš taneční parkety
s neústupností pravého válečníka
tady a teď je to Kresčak
klidně přistup blíž 
a zasaď mi 
osudovou ránu 
přijmu cokoli 
spása chutná jako krev a hlína
kovově a zemitě
kdykoli tě vidím 
vybavím si ten kouř
vůni nezacelených strupů
pálení v očích 
a svrbění chtíče
tato bitva je jen tvá a má
disco hraje danse macabre
bojuj!

***
vyšinutá
na cestě plné výmolů
trajektorie do neznáma
přehodili pár výhybek 
a co se nestalo? 
praskni, já se přidám 
nafouknutá yperitem
plynatost je tvůj výmysl
zbav mě všeho
vypusť mou duši 
převeď mě přes koleje
nedopusť, abych zůstala na místě
pod vlak se vrhnu jen z mrzutosti
rozteču se a ty mě budeš muset hledat
skládat dohromady 
mé zbytky, uškvařené brzdami a horkým sluncem 
puzzle à la Frankenstein
vždyť jsem taky puberťačka 
mladá dospělá, nomád doby postmoderní
železnice mě může spasit
ty jen podráždit 
vyber si, co chceš 
a já ti povím
jak to bude

***
Kropotkinova slza 
kane po mé lačné skráni
sedím tu sama 
a proti sobě také protestuji
hladovka na mém těle
pramen zešedIých vlasů 
splývá po nachovém přelivu
jako únik suverenity Měsíce
ukápnutí jeho šťávy 
letargie a bezmoci 
anarchistkou v hlubinách hněvu 
žár lstí a úlisnosti
v době, kdy sedět obvykle znamená
zpustnout či rezignovat
rebeluji odmítáním vody, spánku či odpočinku
a sama na sobě 
zakouším flagelaci, již nelze depolitizovat
osobní je totiž celospolečenské 
a přesto tak bezpředmětné