„Kde je náš přechod?“ Jak ukrajinští aktivisté bojují za bezbariérový Kyjiv. I za války.

Když jsem Kyjiv sama poprvé v létě 2024 navštívila, bariérovost ukrajinské metropole mě hned praštila do očí. Přestože si ani Česko v této oblasti nevede nejlépe, oproti Ukrajině je to velký rozdíl. Představa, že se mi něco v metru stane a budu se muset dostat ven po eskalátorech, ve mně dodnes zanechává stísněný pocit.

V důsledku války je čím dál vyšší počet lidí s pohybovým omezením, mnoho z nich na vozíku. Nejde přitom pouze o veterány, ale i o civilisty, kteří utrpěli zranění po ruských náletech. Samotný Kyjiv není této realitě přizpůsobený – chybí přechody, výtahy, rampy.

Na podzim minulého roku proběhlo několik protestů za zavedení přechodu u jedné ze stanic metra. Přestože je už šest let v plánu a chybí už jen namalované pruhy, městská policie jeho zavedení opakovaně zamítá. Na základě toho vznikla petice, následně protestující nasprejovali na místě chybějící pruhy a nakonec i zablokovali silnici. „Rozhodli jsme se tomu věnovat, když policie přechod znovu bez vysvětlení nepovolila. Lidé o chystaném přechodu celých šest let věděli, ale tentokrát jsme si řekli, že se s tím pokusíme něco udělat. Vzhledem k tomu, že se to za ty roky na městské úrovni nepohnulo, podali jsme petici na prezidentský portál, přestože se jedná o lokální kyjivský problém,“ vysvětluje Ivanna Malii, dvaadvacetiletá ukrajinská architektka a urbanistka.

Ivanna popisuje události minulého podzimu, během kterého se spolu s týmem rozhodla bojovat za dokončení dlouho plánovaného přechodu. Umístěn má být u stanice metra Universytet, který vede přes bulvár Tarase Ševčenka, jednu z nejdůležitějších tepen města. Hlavní město Ukrajiny plné širokých silnic, velkých budov a nespočtu podchodů. Ty tu jsou často budovány místo klasických přechodů, bez výtahů a s nefunkčními rampami, jsou tedy nevhodné jak pro lidi na vozíku, tak pro rodiče s kočárky nebo staré lidi.

U podchodu, o kterém je řeč, jde o 79 schodů dolů nebo nahoru. Ivanna Malii jejich počet přirovnává ke schodišti pětipatrového domu. Další přechod přes bulvár se nachází až o 240 metrů dál, a člověku na vozíku se tak cesta na druhou stranu ulice může prodloužit až o dvacet minut. „Je to opravdu strašné i pro mě jako člověka bez vozíku nebo malých dětí, takže pro vozíčkáře to určitě je bariéra. Přidání běžného přechodu vždy zakáže městská policie. Situace u stanice Universytet sice není výjimečná, ale rozhodli jsme se z ní udělat precedens.“

Bezbariérovost je dnes jedním z nejdůležitějších témat ukrajinské společnosti. Olena Zelenská, první dáma Ukrajiny, ji prohlásila za novou společenskou hodnotu. Kvůli válce je čím dál vyšší počet lidí s amputacemi, na vozíku nebo s protézami. Dle zdrojů z prosince 2025 v Ukrajině vzrostl počet lidí s fyzickým znevýhodněním z 2,8 milionu (před invazí v roce 2022) na 3,4 milionu na konci roku 2025. Od začátku invaze jde tedy přibližně o dalších 600 000 lidí. Nejde jen o veterány a veteránky, kterých je dle Ministerstva pro záležitosti veteránů Ukrajiny kolem 130 000, ale i civilisty, kteří jsou dennodenně vystavováni ruským útokům.

Jak válka pokračuje, lidé se znevýhodněním se v ukrajinské společnosti stávají mnohem viditelnější, a jen v Kyjivě jich žije přes 165 000, z toho 16 000 dětí. Bariérovost však není otázka pouze přechodů, veřejné dopravy, škol a úředních budov, ale i krytů před každodenními útoky.

„Ukrajina není zrovna bezbariérová země, a nebyla ani před velkou invazí [v únoru 2022, pozn. aut.]. Po velké invazi jsme o tom začali vést větší debatu, a dokonce i naše první dáma Olena Zelenská založila nadaci pro boj s bariérami, fyzickými i nefyzickými.“ dodává Ivanna.

„Nějaké změny se dějí. Například Lviv se adaptuje nejlépe. Předělávají ulice, aby byly dostupnější pro vozíčkáře, a tam, kde je podchod, přidávají i běžný přechod. Ale Kyjiv, nejbohatší město, které i během války každý rok více vydělá, než utratí, v bezbariérovosti nemá žádné výsledky. Zatímco Lviv během jednoho roku adaptoval 1237 přechodů, Kyjiv za stejný rok pouze šest,“ popisuje Ivanna.

Přestože projekt na vybudování přechodu u stanice metra Universytet podpořila městská rada Kyjiva už v roce 2019 a následujícího roku byly všechny přípravy – až na namalování pruhů – dokončeny, městská policie žádosti na dokončení přechodu opakovaně zamítla. Ta má totiž poslední slovo.

„Myslíme si, že jde spíše o ideologický důvod než cokoliv jiného. Policii se nelíbí, že by přechod způsobil třicetisekundové nebo minutové zdržení aut,“ domnívá se Ivanna. „Běžně zamítají také cyklostezky či pruhy pro autobusy. Tam, kde už pruhy pro autobusy byly, je zase ruší a zavádějí další pruh pro auta. Dokonce zvýšili rychlostní limit na 80 km/h. Jejich hlavní priorita je zrychlení provozu aut.“

Jenže zvýšení rychlostního limitu nepřispívá ani ke zrychlení provozu ani rychlejšímu pohybu armádní techniky. Ta se přesouvá výhradně v noci a nejezdí se po silnicích v centru města. Podle Ivanny byla navíc tendence zvýšit rychlostní limit zřejmá už před válkou. Zvýšení rychlostního limitu tak vyústilo jen ve větší nehodovost. Podle dostupných dat se dokonce počet zemřelých a zraněných v dopravních nehodách v Kyjivě od roku 2022 zvýšil o 70 %.

Ke snížení provozu ale podle Ivanny dochází jiným způsobem: „Urbanisté a aktivisté říkají, že musíte vytvořit autům alternativu, třeba tím, že zařídíte pohodlnou hromadnou dopravu nebo cyklostezky, jenže kyjivská policie vidí řešení pouze v zavedení více pruhů pro auta a více parkovacích míst,“ říká.

Když Ivanna na konci října založila petici na prezidentské petiční stránce adresovanou přímo prezidentovi Volodymyru Zelenskému, který má ve své pravomoci i policii, bylo potřeba na ni upozornit i veřejnost. Aktivisté z řad organizací za lepší hromadnou dopravu se snažili za přechod bojovat v médiích a politickou cestou už šest let, Ivannin tým se to tedy pokusil vzít za jiný konec. „Řekli jsme si, že se pokusíme vyhrát v ulicích. Rozhodli jsme se nasprejovat nápis ‚Kde je náš přechod?‘ na místě, kde by měl vzniknout, a pomocí nasprejovaných nápisů vytvořit pruhy,“ popisuje mladá urbanistka.

„Nevěděli jsme, jestli to vůbec bude někoho zajímat, ale druhý den o tom mluvilo celé město. Novináři se vyptávali policie, proč přechod opakovaně nepovoluje, ta ale neodpověděla a měla jen výmluvy.“ Ivanna se ke graffiti přihlásila ve videu na svém YouTube kanále, na kterém už několik let popularizuje urbanismus.

Podle Ivanny jejich akce prolomila informační bublinu a podařilo se jim oslovit lidi, kteří o problému ještě nevěděli. „Podle aktivistů, kteří za přechod bojují už šest let, se jednalo zatím o největší diskuzi v médiích, což jim dodalo naději, že se situace změní,“ říká.

Následně Ivanna a její tým zorganizovali blokádu silnice. „Chtěli jsme ukázat, jak by přechod fungoval – na deset sekund jsme vstoupili do silnice a pak se vrátili na chodník. Pak znovu. Jako kdyby tam byla červená a zelená, abychom ukázali, že se nic neděje, auta dál jezdí a netvoří se žádná kolona. V některých komentářích zaznělo, že nás auta měla srazit, ale zároveň nás hodně lidí podpořilo, protože přece jenom už tři předchozí petice na městské úrovni nasbíraly 7 000 podpisů.“

Na konci listopadu, tedy po blokádě, Ivanna a její tým zorganizovali ještě jeden protest a dál propagovali petici na sociálních sítích. Protestů se zúčastnilo široké spektrum lidí – rodiny s dětmi, lidé na vozíku, studentstvo, veteráni a další, a ukázalo se tak, že téma spojuje různé skupiny napříč společností.

Boj za bezbariérovost probíhal jak v době největších zimních mrazů, tak za pokračujících ruských náletů. S urbanistkou Ivannou Malii jsem vedla rozhovor v polovině února, po třech měsících mrazů, které klesly až na −25 °C. Ruské útoky tehdy způsobily ukrajinské energetické infrastruktuře výpadky elektřiny a dodávek tepla. Mluvilo se o humanitární katastrofě a starosta Vitalij Klyčko v lednu vyzval obyvatele, aby Kyjiv pokud možno opustili. Navzdory těmto podmínkám však lidé ve městě zůstali a boj za přechod pokračoval.

Korupce ohrožuje životy lidí

Přechod u stanice metra Universytet je pouze jedním z mnoha problémů města. Podle Ivanny má Kyjiv dlouhou historii špatné správy. „Kyjiv má stejného starostu posledních deset let a rozhodně není nejlepší. Neví, jak se město může rozvíjet a co vůbec dělat s tak velkým rozpočtem. Klyčko možná nějakým způsobem Kyjiv změnil, ale většina Kyjivanů si myslí, že už to stačilo.“ Ukrajinská společnost zůstává silně občansky aktivní možná i proto, že během války podle ukrajinské ústavy nemohou probíhat žádné volby, a to ani do městských rad. To potvrzuje i Ivanna:

„Myslím, že právě kvůli ruské invazi vznikla řada občanských hnutí. Chceme změnu a nechceme být jako Rusko. Záleží nám na obnově našich měst – a na tom, aby byla ještě lepší, než předtím, než je Rusko zničilo.

Podle Ivanny se ukrajinská společnost soustředila výhradně na válku a problémy s ní spojené. Lidé ale postupně došli k závěru, že ve válce bojují nejen za svůj stát, ale i za ukrajinskou kulturní obnovu i za lepší města. Svou občanskou aktivitou a ochotou bojovat za svá práva nejen na frontě, ale i v civilním životě, se Ukrajinci a Ukrajinky zároveň vzdalují představě Ukrajiny, kterou chce vytvořit Rusko. K tomuto úsilí patří i boj proti korupci.

Ta zvláště nyní vážně ohrožuje životy lidí, a to nejen vojáků na frontě, ale i civilního obyvatelstva ve městech. Například kyjivská městská rada má na kontě velký počet skandálů s potvrzenými korupčními machinacemi. Ivanna korupci navíc spojuje s humanitární krizí, která v Kyjivě propukla v lednu, a tvrdí, že se přece po pěti letech války vědělo, že Rusko bude útočit na ukrajinskou infrastrukturu. Město ale podle ní nepřijalo adekvátní opatření, která by Kyjiv na útoky připravila.

Největší problém je chaotické plánování

Korupci jako jeden z největších problémů nezmiňuje pouze Ivanna, ale i Oleh Symoroz, osmadvacetiletý ukrajinský veterán. „Kyjiv má velký rozpočet, druhý největší po tom státním. Ty peníze jsou samozřejmě na to, aby se mohla začít stavět inkluzivní infrastruktura. Jenže máme zkorumpovaného starostu, který se svými známými developery staví nevzhledné byty, parky a nové stanice metra, a pro stavbu inkluzivní infrastruktury město žádný jednotný plán nemá,“ říká veterán.

Před invazí v únoru 2022 a před vstupem do armády Oleh Symoroz pracoval jako právník. Celý život žil v Kyjivě, který také po napadení Ukrajiny Ruskem bránil. Během jedné mise najel s autem na nášlapnou minu a málem zemřel. V důsledku této události přišel o obě nohy. Po amputacích podstupoval rok rehabilitace a dostal první protézy. Následně odletěl do USA pro modernější protézy a nějakou dobu pak pracoval v protikorupční organizaci. Dnes pracuje v ukrajinské nadaci Protez Foundation pomáhající těm, kteří přišli o končetinu.

„V Ukrajině máme velký problém s inkluzivitou. Lidé s postižením tu mají opravdu těžký život. Na vozíku nemůžu ani do parku. Každý den jezdím autem, protože nemám na vybranou. Když používám vozík, musí mi někdo pomoct do auta; s protézami si jen sednu a můžu řídit. Problémy jsou také s parkováním pro vozíčkáře, chodit na protézách je při dlouhých vzdálenostech těžké,“ popisuje Oleh. Auto je pro něj zásadní zejména kvůli tomu, že kyjivská MHD je pro něj nedostupná. „Posledních deset let sice máme v metru rychlý internet, ale žádnou infrastrukturu pro vozíčkáře,“ poznamenává.

Oleh má především potíže s pohybem po městě, a to i v centru. Bariéry jsou všude, v restauracích, v obchodech nebo na úřadech. Když už se mu podaří najít nějaké bezbariérové místo, navštěvuje ho opakovaně, protože nemá jiné alternativy. Podle svých slov si před každou návštěvou nového místa informace ověřuje a volá dopředu, aby zjistil, jestli může přijet, aby se pak například nakonec ukázalo, že tam nemají záchod pro lidi s postižením.

Situaci Oleh porovnává se Spojenými státy, kde je podle něj všechna infrastruktura inkluzivní: „Ať jdu kamkoliv, nemusím dopředu hledat, zda je to místo pro mě dostupné, nebo jim volat a ptát se. V Ukrajině jsou všechny projekty k napravení situace chaotické, a to je ten hlavní problém. Čím dál víc lidí je na vozíku a v hlavním městě mají problém vůbec vylézt ze svého bytu na ulici,“ říká.

Dodává, že ani po čtyřech letech války neexistuje žádný národní program pro vybudování infrastruktury pro lidi s omezením pohybu. „To, jak se Olena Zelenská veřejně prezentuje, jak mluví s lidmi na vozíku, s veterány, je krásné. Mluví o tom hodně v televizi, děkuje nám za naši službu, ale v realitě to je velký problém. Něco se mění, až když nějaký veterán napíše na Facebook o tom, že nemá funkční výtah nebo rampu do svého domu – až když se stane skandál,“ popisuje Oleh. „Státní program by měl být masivní, ve všech městech, po celé zemi, stejně jako například v USA. Věci by se měly měnit všude, nejen tam, kde ti lidé žijí.“

I proto Oleh podporuje Ivannu a její tým v boji za přechod u stanice metra Universytet: „Je to přímo v centru města, je důležité ten přechod mít, pro všechny. Policie na lidi nemyslí, a to je opravdu problém.“

Ivannina petice na konci ledna skončila neúspěšně kvůli nízkému počtu podpisů. „Doslechli jsme se, že probíhá diskuze mezi politiky blízkými Oleně Zelenské. Takže doufáme. Možná také uspořádáme další protest, ale tentokrát bychom chtěli zorganizovat i řidiče, protože nový přechod nepodporují pouze chodci,“ uzavírá Ivanna.

Ve svém boji Ivanna a Oleh nejsou sami. V důsledku války je dnes mnoho poničených nebo i zcela zničených měst a vesnic. Témata obnovy Ukrajiny a urbanismu jsou blízká velkému počtu lidí například i proto, že se po válce chtějí vracet se tam, odkud utekli.

Tato místa bude potřeba přestavět, aby se v nich znovu dalo žít. Proto existuje mnoho organizací, jež se těmito tématy zabývají, mezi nimi například Pasažyry Kyjeva, Dostupno.UA a U-Cycle. Společně vytvořily mapu téměř 200 míst, která by se měla v hlavním městě Ukrajiny změnit, aby se Kyjiv stal dostupnějším městem pro všechny.

Ivanna doufá, že by se jednou mohla Ukrajina stát centrem pro inkluzivitu a inkluzivní design. Díky kreativnímu přístupu k protestu, popularizačnímu vysvětlování problémů a hlavně zapojování různých skupin obyvatelstva Kyjiva se jí k tomuto cíli podařilo alespoň malým dílem přispět. Boj za přechod u stanice metra Universytet se stal symbolem boje, který jasně svědčí o demokratických principech, na nichž ukrajinská společnost stojí, a to i během válečného stavu.