Brněnský cykloaktivizmus: Od komunitní dílny po hromadné jízdy

Svoje kolo jsem si pořídila v Dánsku a jeho rám přetřela na ošklivou hnědou, aby ho nikdo nechtěl ukrást. Teď na něj lepím hromadu samolepek, abych tu barvu zakryla. Nedávno jsem si pořídila stojánek navzdory tomu, že to prý není cool. Jedu do brněnské Bike Kitchen, abych vyměnila sjeté pláště za nové, naposled jsem tam byla před víc jak dvěma lety. Doma ještě zalepím sedátko rozkousané psem a vyměním zpuchřelé gumicuky, které drží košík na nosiči. Po dlouhé pauze jsem nervózní. Z true cyklistů mám totiž trochu strach. Představuju si, že moje zanedbané kolo nebude zrovna nejlepší vstupenkou mezi lidi, kteří poznají každý typ přehazovačky a umí složit kolo z jednotlivých součástek.

Ženská tady opravuje kola

Když o svých obavách vyprávím Anežce, která je součástí Bike Kitchen Brno (BKB) skoro od jejího začátku, přikyvuje. První krok do nového kolektivu může být náročný a mrzí ji, že právě obavy z něj spoustu lidí odradí. Sama do dílny přišla v době, kdy ještě neměla vlastní kolo. A bylo to v pohodě.

Podle Anežky i ostatních pomáhá, když má člověk v komunitě někoho, kdo ho trochu zasvětí. Nasťa, další členka BKB, do toho šla po hlavě: „O kolech jsem toho tolik nevěděla, ale řekla jsem si, že časem si tu na mě zvyknou a bude to dobrý.“

„Mrzí mě, že na lidi z venku může BKB působit jako elitní záležitost, ale právě taková podle mě vůbec není a být nechce, snažíme se udržet co nejnižší práh. Do dílny můžou všichni bez rozdílu, zadarmo,“ vysvětluje Anežka. „Spousta lidí má zkušenost, že je v servisu pošlou s kolem domů, protože oprava by byla dražší než nové kolo. Ale v BKB vnímáme hodnotu kola jako dopravního prostředku. U nás to smysl má.“

Bike Kitchen je komunitní cyklodílna, kde si lidé opravují kola, sdílejí nářadí i zkušenosti a učí se jeden od druhého. Podobné „cyklo kuchyně“ fungují po celém světě, vytvářejí alternativu k systému, kde se i obyčejná mobilita stává zbožím. Někde opravují stará kola, aby je mohli darovat dál, jinde se kolem dílny soustředí také kulturní život, konají se koncerty a další akce.

V Brně je základem společná dílna na Přízové, kam může přijít každý, kdo si chce kolo opravit, naučit se něco nového nebo se zapojit do jejího fungování. Nejde o klasický servis, kam člověk kolo přiveze a vyzvedne si ho hotové. Opravy probíhají společně a součástky z darovaných kol jsou k dispozici zdarma. Nově funguje také sdílený online kalendář, kde se člověk dozví, co se v dílně zrovna děje a do čeho se může zapojit. Kromě plén a brigád se tu taky společně vaří veganské jídlo nebo promítají filmy.

Dílna navíc nemusí zůstat jen na Přízové. BKB má mobilní cyklodílnu, se kterou vyráží na různé akce a festivaly. Jedno ze svých cargo kol také dlouhodobě zapůjčila družstvu Tři ocásci, aby na něm mohli vozit jídlo z kuchyně dětem do dětské skupiny.

Dveře otevřené všem ještě neznamenají, že se za nimi všichni cítí stejně dobře. V Bike Kitchen proto kromě péče o nově příchozí řeší také to, jak se v dílně cítí ženy a queer lidé. Na společných schůzkách hledají způsoby, jak reagovat na sexizmus a vytvářet prostředí, do kterého se mohou noví lidé zapojit bez obav.

„Přitom kolo je nástroj emancipace, a nejenom pro ženy,“ směje se Anežka. „Ženám pomohlo k větší svobodě pohybu. A taky mohly začít nosit kalhoty. Za válek zase sloužilo i odboji k přepravě zpráv, protože na sebe tolik neupozorňovalo jako auto nebo motorka.“

Že se představy o tom, kdo může jezdit na kole a opravovat kola, mění pomalu, ukazuje i Anežčina zkušenost z dílny. Jednou, když měla službu, přišel muž s kolem na opravu. Anežka se ho snažila co nejvíc zapojit, ukazovala mu, co a jak dělá, a vysvětlovala jednotlivé kroky, aby si příště dokázal poradit sám. Jenže muž ji skoro nevnímal. Nemohl se zřejmě přenést přes to, že před ním stojí žena umazaná od oleje, která opravuje kola. „Ženská tady opravuje kola, to si děláte srandu!“ opakoval a kroutil hlavou.

Osm kilometrů vstříc utopii

Do Bike Kitchen jsem se v létě ještě párkrát vrátila. V září pak zkusím něco nového – přidám se k cyklopodpůrné vyjížďce po Brně. Vyjížďky vznikly s podporou BKB pro lidi, kteří by chtěli víc jezdit po městě, ale v brněnském provozu si zatím nejsou jistí.

Organizátorstvo naplánuje trasu a provede menší skupinu městem. Během zastávek je prostor probrat, co se na předchozím úseku dělo, co bylo nepříjemné a co naopak fungovalo. Jedeme čtyři a spolu s námi Standa a Nasťa jako náš průvodce a průvodkyně.

Hned na první křižovatce najedeme do cyklistického boxu, vyznačeného prostoru před semaforem. Zařadíme se vedle sebe, v šesti se tak velikostí podobáme autu, přesto nemám pocit, že někomu překážíme.

Na společných stezkách pro chodce a cyklisty je to složitější. Musíme se vyhýbat lidem, kteří jdou různými směry, a odhadovat, kudy projet. Nasťa říká, že se snaží chodce nezaskočit. Někdy zpomalí, řekne „s dovolením“, „díky“ nebo „nelekněte se, objedu vás zprava“. Ani to pro mě není úplná výhra. Člověk na kole jako by musel dávat najevo, že nikoho neohrožuje.

Míjíme Královopolský tunel. Pokračujeme sídlištěm po širokém chodníku. „Tady není jasné, zda je i pro cyklisty, tak to projedeme, ale buďme pomalí a milí,“ říká Standa. Připadá mi to skoro jako zenové cvičení. Začínám tušit, že pokud se chci po Brně pohybovat bez stresu, musím zpomalit a víc koukat kolem sebe.

Pak přijde na řadu cyklopruh podél zaparkovaných aut. Stačí, aby někdo otevřel dveře, a mám to spočítané. Jinde auto parkuje přímo v pruhu. Úsek s cyklopruhem není nijak dlouhý a končí právě ve chvíli, kdy není kam bezpečně odbočit. Aspoň je ale dost široký.

O něco dál na Údolní přichází od organizátorstva ironická pochvala: „To je to nejlepší, co Brno dokáže nabídnout.“ Oddělený cyklopruh tu měří asi dvacet metrů a vede jen podél zastávky šaliny. Po rekonstrukci ulice, která trvala skoro rok a půl je to zklamání. Zdá se ale, že dvě stě metrů by byla utopie, dva kilometry už hotové sci-fi.

Na Svoboďáku se míchají chodci, tramvajové koleje a provoz z okolních ulic. Náš průvodce říká, že si jízdu městem začal víc užívat, když přestal tolik řešit čas. Jenže ne každý má možnost jet pomalu a nikam nespěchat, napadá mě. Jak by Brno vypadalo, kdyby se na kole dalo jezdit bez neustálého stresu?

U hlavního nádraží sesedáme z kol. Křižovatka je nepřehledná, chodci i cyklisté si hledají vlastní cestu. Dvojice policajtů poblíž jenom přihlíží a nejspíš chápe, že tady si pravidla ohýbá každý podle svého.

Naše jízda končí v dílně BKB, kde máme čas na závěrečnou reflexi. Shodujeme se, že nestačí učit se jezdit opatrněji a zvykat si na brněnský provoz. Bezpečnější podmínky musí někdo taky vytvořit. Standa kvůli zavedení cykloobousměrek přes Černovice psal mail. „V podstatě by mi stačilo, abych mohl do práce dojet živý,“ směje se. Povzbuzuje nás, ať si postřehy a stížnosti nenecháváme pro sebe a ozýváme se lidem, kteří o podobě ulic rozhodují.

Cyklodopravě se na brněnském magistrátu v roce 2025 věnovali dva lidé, dohromady jen na 1,8 úvazku. Parkování, dopravní značení a pozemní komunikace přitom spadají pod několik samostatných oddělení.

Brno má novou Strategii rozvoje cyklistické dopravy, která určuje, kudy by měly vést hlavní trasy a jaká opatření mají dostat přednost. Na její přípravě se podíleli také lidé z cyklistických iniciativ včetně BKB. Teprve se ale ukáže, kolik z navržených opatření se podaří dostat z papíru do ulic.

Než vyrazím domů, ještě se prohrabu věcmi ve freeboxu. Najdu přední a zadní odrazku a obě si připevním na kolo. Bez nich by kolo nesplňovalo požadavky na povinnou výbavu. Zároveň je mi jasné, že otázku bezpečnosti na silnici pro mě dvě odrazky nevyřeší.

Critical Mass: hromadná jízda městem

Je první říjnová středa, v poledne proběhla zkouška sirén a večer se na Moraváku sjíždějí brněnští cyklisté a cyklistky. Mám upuštěné zadní kolo, ale nemám čas ho dofouknout. Veřejná pumpička u Anthroposu nefunguje, takže ani cestou to nevyřeším. Na Moraváku se ale mezi těmi, kdo se chystají na jízdu známou jako Critical Mass, nemusím dlouho rozhlížet, než najdu někoho, kdo mi pomůže. Cestou sem mi navíc upadlo přední světlo. Lepicí pásku neseženu, a tak spoléhám na to, že ve skupině mi chybět nebude. Domů pak pojedu MHD. Aspoň to je v Brně možné, i když jinak žijeme ve městě, které toho pro cyklisty mnoho nenabízí.

Užívám si možnost nechat se vést uvnitř pelotonu asi stovky kol a jenom jet. Místa, která běžně projíždím o samotě, zažívám z jiné perspektivy. Kounicova, Lužánky, náměstí Republiky, nádraží Židenice.

Všímám si špuntařů, kteří se starají o bezpečí celé skupiny. Když se blíží křižovatka, někteří se odpojí od skupiny a postaví se na místa, odkud by do projíždějících cyklistů mohlo vjet auto. Počkají, až skupina projede, a pak se zase zařadí zpátky. Když se blíží šalina, špuntaři volají na ostatní, aby se skupina seřadila za sebe a uvolnila jí cestu.

„Na takové strážné anděly bych i věřila,“ směju se na kamarádku.

Špuntaři si tuhle roli vybírají sami. Nikdo je neurčuje ani neřídí a nejsou žádnými oficiálními pořadateli. Critical Mass nemá jednoho organizátora, který by celou jízdu řídil. Lidé se pravidelně svolávají a vyrážejí společně do ulic. Ti, kteří se účastní opakovaně, se často postupně pouštějí i do náročnějších věcí, jako je právě špuntování křižovatek.

Jedno z aut, které takhle zdržíme na křižovatce, je autoškola. Musí zkrátka počkat, než celá skupina projede. Když se jeden ze špuntařů zastaví u její kapoty, ozve se z okýnka: „Kurva! Vypadněte!“ A já přemýšlím, jestli křičí instruktor, nebo žák.

Když jedeme po břehu Svitavy, z oken bytových domů na druhé straně silnice vykukují děti a volají: „Kam jedete, na pivo?“ Máváme jim a voláme, že jo, že nejspíš na pivo.

Někdo ze zastávky šaliny natáhne ruku, aby si mohl plácnout s těmi, kteří projíždějí nejblíž.

Když míjíme paní, která chce přejít silnici mimo přechod, odloží si tašky a pozoruje nás. Pak pronese: „Kolik vás je, proboha,“ a kroutí hlavou, jako bychom byli stádo zeber nebo něčeho ještě exotičtějšího.

Na spoustu příjemných setkání a interakcí sem tam připadne nějaká nepříjemná. Další nás čeká v Židenicích, kde na křižovatce začne nedočkavý řidič najíždět do pelotonu a troubit. Když před ním přibrzdí špuntař, musí zastavit. Pak ale, přestože je obklopený projíždějícími lidmi na kolech, začne couvat. Jiné auto, velké černé SUV, se zase snaží objet peloton v protisměru, i když mezi námi a protijedoucí šalinou zbývá jen velice málo prostoru.

Pár set metrů před koncem na mě někdo ze zahrádky hospody na Jakubské zavolá, ať si zapnu světlo. „Jasně, ty o mě máš určitě starost,“ pomyslím si a v duchu ho pošlu někam.

Jízda končí kroužením kolem kašny na Moravském náměstí, podobně jako začala. S kamarádkou opouštíme skupinu a musíme myslet na to, že teď už nejsme v takovém bezpečí jako uvnitř ní. Já musím světýlko držet v ruce, dokud nenasednu na trolejbus na Úvoze. Řadíme se za sebe a zvykáme si, že prostor, který jsme si v Brně na chvíli vzaly, se zase scvrkl na šířku našich kol.

Město, ve kterém se dá bezpečně jezdit i bez ochrany pelotonu, by nemělo být utopií. Sním o souvislých cyklotrasách, na kterých se člověk nemusí pořád ohlížet, odkud přijde další nebezpečí. O městě, kde se člověk nemusí držet ostatních, aby se cítil bezpečně. Kde bychom se všichni mohli dostat do práce na kole živí.