RP uvádí: Amálie Přílučíková
Syrová a expresivní poezie plná těl i destrukce; bitva o sebe samu.
K jakému textu se vracím, na co očividně nebo náznakem narážím už roky? Nesáhnu nakonec po fikci nebo nefikci, ale nad její rámec, po textu, který je zároveň součástí kulturního kánonu a velmi osobní. Text, který by jeden označil za konzervativní a někdo za permanentní avantgardu v původním smyslu toho slova. Vybírám z knihy Kazatel, ze svátečních spisů Starého zákona. Pro sdílení na facebooku a streaming na youtube mi text z kultovního pradávna přijde tak nepatřičný, až se mi to líbí. I když s tím trochu zápasím, protože vybírat z bible v době pan- a infodemie může působit, že to je „trochu patetický“, „trochu na sílu“ – a to zvlášť v myšlenkově liberálním environmentu, který nesnese konzervatismus ani dogmatičnost, a taky v zemi, kde cokoli, co souvisí s náboženstvím a kulty, jako by nepatřilo do veřejného prostoru. Důvody, proč vybírám z Kazatele, který je mi z bible nejbližší, ale rozhodně nejsou misijní, věroučné nebo nedejbože mravokárné. To by mimochodem bylo proti smyslu spisu samotného. V zemi, kde se bible používá jako obušek, bych ostatně po bibli asi nesáhl jinak než v soukromí. Kazatelova lakonická výzva po solidaritě v zápase proti chaosu i výstižná diagnóza poskoků a demagogů jsou věcná konstatování. Vědomí toho, že krize a vnitřní/vnější rovnováha jsou jevy dočasné, usazuje člověka na zem. Ironie poznání je aktem vnitřní sebeobrany nebo smíření. Věcný analytik Kazatel mluví z doby, která měla jinou dynamiku i symboliku, docela aktuálně.
Ondřej Buddeus (1984) je autor, překladatel, editor, literární organizátor.
